Cormac McCarthy : Cesta
Login/Nick :

Heslo :

<   >Júl 2024
PoUtStŠtPiSoNe
1234567
891011
12
1314
15161718192021
22232425262728
293031    
    3820 : Cormac McCarthy - Cesta

    Cormac McCarthy
    Cesta

    Literatúra pre dospelých
    scifi
    Jazyk:český
    192 strán
    Nakladateľ : Argo
    Rok vydania : 2019
    V knižnici od : 5.10.2023
    Výpožičiek : 0
    Stav :

    Výška/šírka : 20.5x12.3 cm
    McCarthy v románu Cesta stroze a lapidárně líčí svět po globální katastrofě - přesně domýšlí jeho podobu i jednání přeživších ve světě, kde z někdejší civlilizace nezůstalo téměř nic. Děj Cesty tvoří putování otce a syna pustou, bezútěšnou krajinou, trvale zakrytou příkrovem mraků. Poutníci směřují k moři, vedeni neurčitou nadějí, jejíž chatrnost si dobře uvědomují. Většinu času hladoví, přespávají v lesích a pod mosty, vyhýbají se lidem, protože od těch, co přežili, se nedá čekat nic dobrého. Otec vynakládá veškeré úsilí na to, aby syna před světem uchránil a dovedl k cíli, protože tento úkol je to jediné, co má ještě smysl. A možná nejen pro něj samotného. Anotace 2: Svět po globální katastrofě. Bezútěšnou krajinou, šedou a studenou prochází otec s malým synem. Většinou hladoví, nocují v lesích, ostatním přeživším lidem se vyhýbají, protože od nich nemůžou čekat nic dobrého. Jejich nadějí je dojít k moři, otec však ví, že se jeho čas se krátí. Cesta je román temný, ale ne bezútěšný: apokalypsu líčí v mistrovské zkratce, ale čtenáři neodpírá naději. Za tento román autor obdržel v roce 2007 Pulitzerovu cenu.
    ÚRYVOK :
    Chlapec seděl zabalený do deky. Po chvíli zdvihl oči. A my jsme ještě pořád ty hodný? zeptal se. Ano. My jsme ještě pořád ty hodný. A vždycky budeme. Ano. Vždycky budeme. Tak jo. Ráno ze strže zase vystoupali na silnici. Kdysi vyřezal chlapci flétničku z rákosu rostoucího u cesty; teďj i vytáhl z kabátu a podal mu ji. Vzal šiji beze slova. Za chvilku už zůstal pozadu a muž slyšel, že hraje. Beztvará hudba budoucího věku. Nebo možná poslední pozemské tóny, vyvolané z trosek a spáleniště. Muž se za ním ohlédl. Chlapec byl soustředěný a ponořený do sebe. Muž si řekl, že vypadá jako smutné, osamocené a podvržené dítě, které ohlašuje příchod kejklířů do kraje a vesnice, ale netuší, že všechny komedianty za ním odvlekli vlci. Seděl se zkříženýma nohama na listí na hřebeni a dalekohledem pročesával údolí. Nehybná rozlitá silueta řeky. Tmavé cihlové tovární komíny. Břidlicové střechy. Starý vodojem, dřevěný, zpevněný železnými obručemi. Nikde kouř ani pohyb, žádná známka života. Odložil dalekohled a díval se jen tak. Co tam vidíš? zeptal se chlapec. Nic. Podal mu dalekohled. Chlapec si dal popruh na krk, přiložil dalekohled k očím a zaostřil. Všude kolem naprostý klid. Vidím kouř, řekl. Kde. Za těma domama. Zajakejma? Chlapec mu dalekohled vrátil; muž si ho přeostřil. Tenoučký proužek dýmu. Ano, řekl. Vidím ho taky. Co, tati, uděláme?