Stav :

ÚRYVOK :
„Ne.“ Rozjel se po Oxford Road, ulice byla prázdná, nikde žádná další auta. Seděl jsem hned u posuvných dveří a máma vedle mě s Andrewem v náručí. Vyhlédla z okýnka na ubíhající silnici, pak se ke mně naklonila a zašeptala: „Trevore, až na příští křižovatce zpomalí, otevřu dveře a vyskočíme.“ Neslyšel jsem z toho ani slovo, protože jsem v tu chvíli tvrdě spal. Když jsme přijeli na další světelnou křižovatku, řidič ubral plyn, aby se rozhlédl a zkontroloval cestu. Matka se natáhla, otevřela posuvné dveře a vyhodila mě ven, co nejdál to šlo. Pak se schoulila do klubíčka kolem Andrewa a vyskočila za mnou. Připadalo mi to jako sen, dokud nepřišla bolest. Buch! Tvrdě jsem dopadl na chodník. Máma přistála hned vedle mě, a pak jsme se kutáleli a kutáleli. To už jsem byl úplně vzhůru. Z polospánku jsem přešel rovnou do stavu Co to sakra je?! Naprosto dezorientovaný jsem se zvedl. Rozhlédl jsem se a viděl jsem, že matka už stojí na nohou. Otočila se, podívala se na mě a vykřikla. „Utíkej!“ Tak jsem běžel a ona taky běžela, nikdo neuměl běhat tak rychle jako my dva. Těžko se to vysvětluje, ale nějak jsem zkrátka věděl, co mám dělat. Byl to zvířecí instinkt, jemuž mě naučil svět, kde neustále číhalo násilí a nebezpečí. Když se na předměstí objevili policejní těžkooděnci s obrněnými vozy a vrtulníky, hned jsem věděl: Běž se schovat. Utíkej a schovej se. To jsem věděl už jako pětiletý. Kdybych žil jiným životem, možná by mě vyhození z jedoucího mikrobusu vyvedlo z míry. Stál bych tam jako osel a divil se: „Co se děje, mami? Proč mě tak bolí nohy?“ Ale nic takového se nestalo. Máma nařídila: „Utíkej,“ a tak jsem utíkal. Běžel jsem, jako když gazela prchá před lvem. Minibus zastavil, muži vyskočili a pokusili se nás dostihnout, ale neměli šanci. Vypekli jsme je. Myslím, že byli v šoku. Dodnes si vzpomínám, jak jsem se ohlédl a uviděl, jak to se zmateným výrazem vzdávají. Co to má být? Jak to, že ženská se