Barbara Cartland
Cesta do nebes
Literatúra pre dospelých
román-romantický
Jazyk:český
151 strán
Nakladateľ : Baronet
Rok vydania : 2021
V knižnici od : 19.4.2021
Výpožičiek : 3
Stav :
Výška/šírka : 20.0x12.8 cm
Elvira Carrisfordová přišla o oba rodiče a žije u své tety Willis, která však péči o ni bere jako otravnou povinnost, již by se ráda zbavila. Když Elvi-ru pozve její sestřenice Delphine, aby se stala její společnicí při seznámení s budoucím manželem, zdá se, že se věci konečně začínají obracet k lepšímu. Elvira si svou příbuznou pamatuje velmi matně z dětství a není si jistá, co může čekat, doufá však, že na bohatou a krásnou Delphine udělá dobrý dojem.
Po cestě se ale Elvira ztratí ve sněhové bouři a málem zahyne. Naštěstí ji zachrání tajemný Serge. Dívka, která se těší, že konečně získá milující rodinu, pak dorazí za sestřenicí na zámek Baseheart. Zdá se však, že si s ní osud znovu krůtě pohraje.
Serge je ve skutečnosti komorníkem francouzského knížete, za něhož se má Delphine provdat, a Elvira se ocitá ve složité síti nástrah, lží a klamů, kde nikdo a nic není takové, jaké se to na první pohled zdá.
Opravdová láska si však najde cestu skrze úklady, zradu i nenávist. A nebo ne?
ÚRYVOK :
Probíjela se sněhem dál a dál a snažila se sama sebe přesvědčit, že jde dostatečně rychle. Spodní část sukně se obalila sněhem a byla krok za krokem těžší. Pak vítr změnil směr. Jako by nyní fučel mezi stromy v silných závanech a bičoval ji do obličeje. Odvrátila tvář od mrazivě ledových krystalků. Když jí další poryv větru strhl pokrývku z ramen, vykřikla. Sníh ji oslepoval, a tak se neodvážila zastavit a hledat ji. Přitáhla si pelerínu blíže k tělu. Klobouček sice nechala v kočáře, ale byla si jistá, že by jí stejně na hlavě nevydržel dlouho. Sponky už dávno někde ztratila a vlasy jí poletovaly kolem tváří. Natáhla ruku před sebe, jako by chtěla poryvy větru zastavit. Sníh jí plnil ústa i nos. Dech jí mrazil v plicích. Sukně ji stahovaly na zem, jako by se ji snažily přesvědčit, že se má posadit. Copak by vadilo, kdybych si na chvíli ulevila, odpočinula si? ptala se v duchu. Teď už se vrátit nemohla. Pokračovat se ovšem nedalo. Údy ji bolely a srdce v hrudi jí bušilo. Proč si neodpočinout? Proč se na pár minut neprospat? Proč se nenechat obejmout měkkým sněhem ? Zarazila se a chvíli stála. Vítr s ní lomcoval a ona se pokoušela přemýšlet, uvažovat rozumně. Pak klesla k zemi, sukně rozprostřené všude kolem. Dole bylo klidněji, vítr jí zuřil nad hlavou. Vděčně se natáhla a položila si hlavu na polštář tak měkký, že ji za chvíli ukolébal do spánku. Jak dlouho venku ležela, nevěděla. Pak nezřetelně zaslechla z dálky nějaké tlumené hlasy, ale nevstala. Měla pocit, že zahlédla i světlo, které se nad ní mihotalo jako velká žlutá můra.
Probíjela se sněhem dál a dál a snažila se sama sebe přesvědčit, že jde dostatečně rychle. Spodní část sukně se obalila sněhem a byla krok za krokem těžší. Pak vítr změnil směr. Jako by nyní fučel mezi stromy v silných závanech a bičoval ji do obličeje. Odvrátila tvář od mrazivě ledových krystalků. Když jí další poryv větru strhl pokrývku z ramen, vykřikla. Sníh ji oslepoval, a tak se neodvážila zastavit a hledat ji. Přitáhla si pelerínu blíže k tělu. Klobouček sice nechala v kočáře, ale byla si jistá, že by jí stejně na hlavě nevydržel dlouho. Sponky už dávno někde ztratila a vlasy jí poletovaly kolem tváří. Natáhla ruku před sebe, jako by chtěla poryvy větru zastavit. Sníh jí plnil ústa i nos. Dech jí mrazil v plicích. Sukně ji stahovaly na zem, jako by se ji snažily přesvědčit, že se má posadit. Copak by vadilo, kdybych si na chvíli ulevila, odpočinula si? ptala se v duchu. Teď už se vrátit nemohla. Pokračovat se ovšem nedalo. Údy ji bolely a srdce v hrudi jí bušilo. Proč si neodpočinout? Proč se na pár minut neprospat? Proč se nenechat obejmout měkkým sněhem ? Zarazila se a chvíli stála. Vítr s ní lomcoval a ona se pokoušela přemýšlet, uvažovat rozumně. Pak klesla k zemi, sukně rozprostřené všude kolem. Dole bylo klidněji, vítr jí zuřil nad hlavou. Vděčně se natáhla a položila si hlavu na polštář tak měkký, že ji za chvíli ukolébal do spánku. Jak dlouho venku ležela, nevěděla. Pak nezřetelně zaslechla z dálky nějaké tlumené hlasy, ale nevstala. Měla pocit, že zahlédla i světlo, které se nad ní mihotalo jako velká žlutá můra.