Stav :

ÚRYVOK :
„Kdo je její matka?“ „Tu neznáš. A ona... ona už zemřela.“ Zaútočil na něj Danův žal, zhuštěný do palčivého pachu dávné bolesti, přebíjejícího smrad lidského potu, alkoholu a sexu, jímž byl klub prosycený. „Kolik je jí let?“ zajímal se Wrath. Nejasně tušil, kam jejich rozhovor spěje. „Pětadvacet.“ Wrath polohlasně zaklel. „Tohle ode mě nežádej, Da-rie. Nechtěj, abych to udělal.“ „Nemám na vybranou, můj pane. Tvoje krev je -“ „Ještě jednou mě takhle oslovíš a umlčím tě. Jednou provždy.“ „Ty mi nerozumíš. Ona je Wrath se nadzvedl na židli. Darius ho popadl za předloktí, ale on jeho ruku nesmlouvavě setřásl. „Je napůl člověk.“ „Kristepane...“ „Takže proměnu možná nepřežije, pokud jí bude muset projít. Ale když jí pomůžeš, má aspoň nějakou naději. Máš tak mocnou krev, že se zvýší šance na to, že jako míšenka proměnu úspěšně zvládne. Nežádám tě, aby se stala tvojí shellan. Ani abys ji chránil, protože to obstarám sám. Jen bych rád... Prosím... Synové mi zemřeli. Ona je to jediné, co by po mně mohlo zůstat. A... a já jsem její matku miloval.“ Být to někdo jiný, Wrath by zareagoval dvěma slovy, která používá s velkou chutí: vojet a vyřídit. Pokud jde o něj, zná jen dvě přijatelné polohy, ve kterých se může nalézat jedinec druhu Homo sapiens. Ženská na zádech a chlap tváří k zemi. Ale Darius je pro něj skoro jako přítel. Lépe řečeno by byl, kdyby mu dovolil se s ním sblížit. Wrath vstal a zavřel oči. Prostoupila ho prudká zášť, která mu směřovala do středu hrudi. Nenáviděl se za to, že odchází, ale opravdu není ten pravý, kdo by měl po-